Francouzský naturalismus
Émile Zola
1840-1902
nestranné a nezaujaté zkoumání lidské duše, zkoumá existenci jako komplexu vrozených vlastností a získaných sklonů
Po smrti otce poznal jako neúspěšný student a později jako řadový redaktor stálou finanční tíseň. Rozhodl se bojovat proti bezpráví. PO příchodu do Paříže překonal první literární neúspěchy i stesk po rodné Provenci a odvážně stanul v čele první literární skupiny. Publikoval esej Experimentální román 1880 – prosazoval zde své umělecké záměry na divadelním jevišti.
Později napsal několik her a financoval experimentální naturalistickou scénu. Přátelil se s malířem Paulem Cézaannem. Osobní statečnost prokázal během známé špionážní aféry, když slavným pamfletem Žaluji 1898 vystoupil na obranu nevinného kapitána Dreufuse a usvědčil nejvyšší vojenské kruhy ze záměru nacistické a antisemitské kampaně.
Romantické začátky:
Povídky o Ninoně 1865
Pozitivistický román:
Tereza Raquinová 1867- jeho předmluva je „ neřest a ctnost jsou produkty stejné jako vitriol a cukr“, je vlastně hlavním manifestem naturalismu. Těžištěm románu je pochmurný příběh Terezy a jejího milence, kteří nesou tíhu svědomí za vraždu Terezina manžela. Poté se začnou navzájem nenávidět. Jejich vztah vyvrcholí hlubokou krizí, z níž oba najdou východisko až v sebevraždě.
Vědecký experiment, teorie dědičnosti, představy o formování člověka prostřednictvím prostředí
Schopnost zachytit detailní biologické a psychické nuance člověka, obraz života jednotlivce, obecné zákonitosti lidí
Cyklus 20 svazkový
Rougonové-Macquartové
Rozsáhlý sled románů, v jehož centru stojí několik desítek postav početného a komplikovaného rodu, vyžadoval pečlivou přípravu. Zola vypracoval podrobný rodokmen, do jehož kořenů vložil dva výrazně protikladné principy. Symbolem psychického zdraví a vitality byl sedlák Rougon. Nositelkou rozkladu a zkázy se stala jeho duševně postižená žena Adelaida Fouqueotová, která po Rougonově smrti spojila svůj život s opilcem a slabochem Macquartem. Na manželských a nemanželských potomcích bylo možno sledovat poté následky dědičného zatížení.
Štěstí Rougonů 1871
Štvanice 1871
Břicho Paříže 1873
- v pořadí třetí román napsán impresionistickými metodami. Vykresluje velké lidské mraveniště, oživuje spousty lidských figurek.
Světové proslulosti dosáhl románem
Zabiják 1877
- zde dovršil proslulosti své představy o podstatě moderní literární tvorby:
Přestal se zcela zabývat duší hrdinů. Soustředil se pouze na materiální základ lidského chování – příběh chápal jako prostou rekonstrukci událostí.
Venkovanku Gervaisu po příjezdu do Paříže sice brzy opustí druh Lantier, přesto se jí zpočátku nevede špatně. Zařídí si prádelnu, provdá se za klempíře Coupeaua a k dvěma dětem z předchozího vztahu přibude dcera Nana. Po těžkém úrazu však nový manžel najde zálibu v alkoholu a v zahálce. Propije všechen majetek. Nakonec v deliriu umírá. Ponižovaná a utrápená Gervaisa není schopna zabránit úpadku rodiny a nedokáže zastavit ani mravní zkázu dcery Nany, jejíž osudy ztvárnil Zola v devátém dílu cyklu. Proto rovněž hledá zapomnění i východisko z bezútěšné situace v pití a zdá se, že tragická smrt je pro ní vykoupením.
Cynický způsob, autor burcoval svědomí čtenářů proti bídě. Sráží lidské bytosti na kolena.
Podobný rozruch vyvolal i román Nana 1880 – hrdinka je krásná, ale poněkud omezená dívka. Mstí se za nesnesitelné mládí prožité v nedostatku, špíně a ponížení. Svou nenávistí ke světu se stává prostitutkou. Střídá milence, ničí je a rozvrací jim rodiny. Vlastní štěstí a rozhřešení nenachází a nakonec stejně umírá opuštěná a nemocná. Její smrtí jako by symbolicky končila i jedna epocha francouzská historie.