Jdi na obsah Jdi na menu
 


Popis zámku Kuks

2. 1. 2008

POUSTEVNA SV. ANTONÍNA
Kukské poustevny - vpravo nahoře poustevna sv. Pavla, uprostřed poustevna sv. Antonína
Byla zasvěcena sv. Antonínu Velkému, který žil v letech 250 až 356 n. l. asketickým životem v egyptské poušti. Je považován za průkopníka tohoto života a otce mnišství. Je patronem rytířů, řezníků, pasáčků vepřů, tkalců, cukrářů, hrobníků, košíkářů. Je také ochráncem proti nemocem, moru, ohni, proti dobytčímu moru i domácích zvířat a zvláště vepřů.
Poustevna byla postavena nad hranou příkrého svahu v severní části Nového lesa, severně od cesty ze Stanovic nebo ze špitální strany Kuksu k poustevně sv. Pavla. Těsně za ní bylo rozcestí. Druhá cesta vedla směrem jihovýchodním a končila u pramene, který vyvěrá jihovýchodně od studny Jakobovy. Místo, na kterém stála, tvořilo velkou paseku. Od poustevny byl jistě krásný výhled do širokého údolí Labe, na nedaleké Krkonoše a na zámeckou stranu Kuksu. V okolí poustevny byly zřízeny fontány, které byly zásobovány vodou, přivedenou sem potrubím. Prostor, kde poustevna stála, popsal v roce 1921 Dr. Jan Kropáček:
"Kde stála poustevna sv. Antonína poznáme z nápadného menšího návrší. Kopáním také bylo zjištěno zdivo. Z vodotrysku, který stál v zelinářské zahradě, se zachovala kamenná mísa. Z vodotrysku jižně od poustevny nalézáme dnes prohlubeň, v níž kopáním byla zjištěna podezdívka pro kamennou mísu."
Stavba zanikla zřejmě již na přelomu 18. a 19. století.

Obrazek
POUSTEVNA SV. PAVLA
Sv. Pavel poustevník, zvaný též Thébský, považovaný za zakladatele eremitství (poustevnictví), žil údajně ve 3. až 4. století hluboko v egyptské poušti ve skalní jeskyni. Tam ho šedesát let živil havran, přinášející mu chléb. Krátce před smrtí jej navštívil opat Antonín, který ho později s pomocí dvou lvů pohřbil. Sv. Pavel Thébský je patronem eremitů sv. Pavla (Paulinů), košíkářů a výrobců rohoží.
Kukské poustevny - vpravo nahoře poustevna sv. Pavla, uprostřed poustevna sv. Antonína
O stavbě a událostech s ní spojených je podstatně méně zpráv, než o poustevně sv. Antonína. Ví se však, že byla, stejně jako poustevna sv. Antonína, obsazena. Byla postavena na východním okraji cesty od Stanovic a Kuksu zhruba 12 metrů severovýchodně od skály, na níž byl později vytesán Příjezd tří králů a Klanění pastýřů. Jednalo se o dřevěnou, pravděpodobně šestibokou či osmibokou stavbu nevelkých rozměrů. Vybavením poustevny bylo drobné sochařské dílo, vytesané z nízkého balvanu a zobrazující otevřenou knihu, hada, lebku a vytlačené sedátko. Poustevna zanikla zřejmě na konci 18. století. Těsně za sedátkem začíná území, kam byla při lámání kamene v okolních lomech vyvážená skrývka a drobný odpad a lze předpokládat, že základy poustevny byly alespoň částečně překryty. Dnes je tento prostor hustě zarostlý náletovými dřevinami.
Při poustevně v lese nad Stanovicemi vznikl někdy po roce 1720 reliéf Stigmatisace sv. Františka Serafínského. Podle záznamu stávala nad reliéfem dnes již nedochovaná skupina Pokušení Krista, vytesaná v kameni. Okolnosti vzniku těchto děl nejsou blíže doloženy, má se ale za to, že reliéf Stigmatisace je první Braunovou prací v rostlé skále.
S první sochařskou prací v Novém lese bylo pravděpodobně započato v letech 1723 až 1724, kdy zde vznikl, jako vůbec první socha v areálu, reliéf Vidění sv. Huberta. Vyobrazení tohoto reliéfu je v mědirytině, která zobrazuje honební výjevy s kamennou deskou s reliéfem v popředí a poustevnou sv. Antonína v pozadí. Deska byla vyryta v roce 1724 dvorními rytci hraběte Šporka.

Obrazek

RELIÉF VIDĚNÍ SV. HUBERTA
Sv. Hubert, biskup v Lutychu, se narodil kolem poloviny 7. století. Oženil se velice mladý, avšak svou ženu ztratil při narození prvního dítěte. Zlomen bolestí nad ztrátou, uchyloval se Hubert stále častěji do lesů a hledal zapomnění v lovu. Tam prý spatřil jednoho dne jelena, který mezi parohy nesl svítící kříž. Po tomto vidění se Hubert rozhodl zasvětit svůj život Bohu a brzy na to přijal kněžské svěcení.
Sv. Hubert je patronem biskupství v Lutychu v Ardenách, myslivců a střelců, řezníků, kožešníků, soustružníků, optiků, kovodělníků, slévačů, výrobců matematických přístrojů, matematiků a výrobců rolniček, loveckých psů, proti vzteklině psů, proti hadímu uštknutí, proti strachu před vodou.
Reliéf byl dokončen do září 1726, konkrétní doklad však není. Je nepochybné, že dílo bylo vytvořeno dílnou M. B. Brauna, ale rukopis Braunův se zde nijak zvlášť neprojevuje. Má se za to, že autorem je zřejmě někdo z mladších tovaryšů dílny, který se zcela nepodřídil Mistrovu radikálnímu pojetí.
Na skalní ploše je zobrazen na pravém koleně klečící sv. Hubert, držící levou rukou svého koně. Při dolním okraji stěny jsou lovečtí psi, na obojku jednoho z nich je čitelné latinské slovo Fagus. Toto slovo znamená buk, oblíbený strom hraběte Šporka, neboť jednotlivá písmena tvoří anagram německého jména Franz Anton Graf von Sporck.
Obrazek
SOCHA SV. MÁŘÍ MAGDALÉNY
Marie, která dostala druhé jméno Magdaléna, protože pocházela z Magdaly, byla jmenována jako první mezi ženami, které doprovázely Ježíše a sloužily mu. Podle Lukášova evangelia ji Ježíš vyléčil z posedlosti. Marie Magdaléna vyšla Ježíšovi vstříc nesobeckou věrností. Je patronkou magdalének - žen zkroušených kajícnic, žáků, studentů, zajatců, svedených, holičů, zahradníků, vinařů, obchodníků s vínem, slévačů olova, bednářů, tkalců vlny, ševců, výrobců parfémů a pudrů, dětí, které se těžko učí chodit, proti očním chorobám, proti nečasu, proti obtížnému hmyzu.
Socha sv. Máří Magdalény patří mezi prvá díla, vzniklá v Novém lese. Pro sochu byla vybrána nízká, podlouhlá, rostlá skála poblíž již hotového reliéfu Vidění sv. Huberta. Autorství Braunovy dílny je nesporné.
Hlava ležící postavy spočívá na kamenném pařezu, před ní je vytesaná lebka, která má připomenout, jak jsou věci pozemské pomíjející. Přestože socha ve svém výrazu utrpěla uražením pravé ruky, zničením partie chodidel, obroušených koly povozu a obecně erozí kamene, lze ji považovat za jedno z vrcholných děl Braunovy dílny a nelze pochybovat o autorství Matyáše Brauna.

SOCHA SV. JANA KŘTITELE
Prorok Jan Křtitel přišel na svět asi půl roku před Ježíšem. Rodiče Alžběta a Zachariáš byli již pokročilého věku. Ve třiceti letech odešel do pouště a k Jordánu, kde všude hlásal příchod Mesiáše, Vykupitele. Ježíš, který k Jordánu přišel, se nechal od Jana pokřtít. Jan pak řekl lidu: "Ejhle, Beránek Boží, který snímá hříchy světa".
Krutý král Herodes nechal na přání své druhé manželky Herodiaty Jana Křtitele štít.
Sv. Jan Křtitel je patronem Malty, Burgunska, Provence, Florencie, Amiens, tkalců, krejčích, kožešníků, koželuhů, barvířů, sedlářů, vinařů, hospodských, bednářů, kominíků, kovářů, tesařů, architektů, zedníků, kameníků, majitelů biografů, pastýřů, sedláků, hudebníků, tanečníků, zpěváků, vinné révy, domácích zvířat, ovcí a jehňat, při abstinenci, proti padoucnici, při bolestech hlavy, chrapotu, závratích, dětských nemocích, proti strachu, proti krupobití, je patronem karmelitánů a maltézských rytířů.
Pro sochu byl s největší pravděpodobností zvolen kus rostlé skály a z menšího balvanu v blízkosti byla vytvořena ovečka. Dílo bylo silně poškozeno. Chybí hlava a ruce. Z uražené hlavy, která dříve spočívala na kameni, zůstal jen zbytek vlasů, kolem pasu je zřejmý ovinutý pás ze zvířecí srsti. Mimo starší těžká poškození byla socha na konci 19. století také napadena vegetací. V trhlině, která v kameni vznikla s největší pravděpodobností přirozenou cestou, se ze zavátého semínka rozrůstala bříza. Při opravách roku 1907 byla bříza poražena a kořeny odstraněny. Chodidlo nohy je značně odřené koly povozů.

SOCHA POUSTEVNÍKA JUANA GARINA
Juan Garin žil na hoře Monserratu v katalánském opatství ctnostným životem poustevníka. Inspirován ďáblem, usmrtil Rikildu, dceru hraběte Vinifreda a pohřbil ji na tajném místě ve skalách. Když si ale uvědomil veškerou hrůzu svého činu, uložil si kruté pokání. Nesmí nikdy vzhlédnout k nebesům, jako zvíře se bude plazit po zemi až do doby, kdy od Boha dostane pokyn, že je mu odpuštěno. Po letech jeho života jej v jeskyni vyslídila psí smečka hraběte Vinifreda. Garino vylezl z jeskyně, aby se podíval, kdo jej ruší. Tak se setkal s hrabětem, který ho, protože byl porostlý srstí, pokládal za zvláštní zvíře. Přikázal Garina zajmout a v kleci jej dopravit do Barcelony. Tam při hostině předvedl Garina k zábavě hostí. Sotva však Garina přivedli do síně, zvolal hlasitě pětiletý syn hraběte, sedící na matčině klíně: Vstaň, Juane Garine, neboť Bůh ti odpustil. Na to Garino povstal a vyznal se hraběti ze své viny. Dovedl hraběte k hrobu dcery. Po jeho otevření Garino dívku vzkřísil. Na tomto místě pak byl postaven klášter a Rikilda se v něm stala první abatyší.
A právě moment, kdy Juan Garino leze z jeskyně, vyrušen psí smečkou, je zachycen v Novém lese. Toto monumentální dílo vzniklo před 2. září 1726, kdy je zaznamenala komise, která řešila problém hranic v Novém lese.
Garinova jeskyně tu hrála významnou roli, protože skála byla skutečně hranicí a jeskyně již byla na sousedním pozemku.
Jeskyně je částečně uměle vytvořena a je v ní umístěn reliéf Ukřižovaného a sedátko s vybroušeným otiskem ruky, údajně Šporkovy. Nad sochou je vytesán Šporkův znak a v levém rohu sova (krocan?)*. Uvnitř jeskyně na levé straně býval nápis, který obsahoval životopis Garinův.

SOCHA POUSTEVNÍKA ONUFRIA
Onufrius, syn egyptského kmenového knížete, žil šedesát let úplně sám v poušti v nejpřísnější askesi. Před smrtí mu pomáhal asketa Pafnut, který později napsal jeho životopis. Socha znázorňuje poustevníka pololežícího, avšak do výše se vzpřimujícího. Dlouhé vlasy kryjí jeho tělo místo oděvu. Ruce má sepnuty na lebce, položené před ním.

SOUSOŠÍ U STUDNY JÁKOBOVY
Sousoší představuje scénu z novozákonního evangelia, jak Ježíš přišel na pole, jež dal Jákob svému synu Josefovi. Tam stála studna. Ježíš cestou unaven, ke studni přisedl. Ke studni přišla také žena samaritánka, aby do nádob nabrala vodu. Ježíš ji požádal, aby mu z chladivé vody, kterou v okovu vytáhla ze studny, dala napít. Při tom jí řekl, že i ona by jej o vodu měla požádat. Na její otázku, kde vodu nabere, když nemá vědro a studna je hluboká, odpověděl: Každý, kdo tuto vodu pije, bude mít opět žízeň. Kdo se však napil a napije vody, kterou jsem podal já, nebude mít žízeň na věky.
Podlouhlá nádržka, představující studnu a spodní části postav, byla vytesána z rostlé skály. Vpředu se do nádržky nahýbá ženská postava bez hlavy a levé paže, kterou nabírala vodu nádobkou, vytesanou v podobě džbánu, který je na dně nádržky. Naproti ní, na okraji, sedí muž bez hlavy v řaseném rouše. Před ním se vzpíná na zadních nohou pes, nahýbající se přes okraj dovnitř nádržky, aby se napil vody. Voda do nádrže vtékala lví hlavou a přebytečná voda odcházela otvorem hlavy s beraními rohy. Na mužské postavě je vidět, jak polovina těla od pasu nahoru je nasazena na čepu. Na krku ženské postavy je patrný otvor pro čep, na němž byla nasazena hlava. Podobný čep je také na krku pijícího psa.
Celé dílo bylo v době intenzivní těžby lomového kamene v okolí téměř zavezeno lomovým odpadem a díky tomu se na sousoší neobyčejně dlouho zachovala polychromie. Když na počátku tohoto století bylo sousoší z navážky uvolněno, dostalo se hluboko pod terén a vodou, která dílo v jámě zalévá, velice trpí.
OBDOBÍ PO ROCE 1727
Zřejmě roku 1727 zahájil Matyáš Bernard Braun práce na dalším reliéfu Klanění pastýřů. "Když pracoval na jesličkách, přišel za ním žirečský sedlák a vyjadřoval svůj odpor ke vznikajícímu dílu tím, že jemu právě tato skála náleží a Brauna od rozdělaného díla odehnal s pohrůžkou násilného vztažení ruky a výprasku."
Práce v areálu Nového lesa byly přerušeny až do roku 1731. Zvláště potom, co 26. července 1729 ve tři hodiny ráno obsadil Kuks oddíl kyrysníků a komisaři, které vojáci doprovázeli, předložili Šporkovi císařský dekret, jímž byla nařízena konfiskace všech knih, v Kuksu se nalézajících. Byl to počátek soudního procesu, v němž byl hrabě Špork obžalován z kacířství a jeho rozšiřování. Byl to důsledek ostrého sporu Šporkova s řádem jezuitů v nedaleké Žírči.
V roce 1730 byla v Novém lese postavena nová kaple a zasvěcena Povýšení sv. Kříže. Protože došlo ke smíru mezi Šporkem a jezuity, pokračoval M. B. Braun při své další návštěvě Kuksu, kam přijel 3. srpna 1731 i se svým bratrem Dominikem, v rozdělané práci. Brauna v Novém lese 18. srpna navštívil i hrabě Špork a zastihl jej při práci na reliéfu Narození Krista. V období dvou let Braun vytvořil dva reliéfy - Narození Páně a Příchod Tří Králů.
Podle těchto vyobrazení se začalo toto místo nazývat Betlémem.
Obrazek
RELIÉF NAROZENÍ PÁNĚ A PŘÍCHOD TŘÍ KRÁLŮ
Reliéf Narození Páně je ve středu skalní stěny, na jejíž pravé straně je reliéf Vidění sv. Huberta. V popředí vidíme silně poničenou sochu, znázorňující pastýře, který v náručí drží ovečku. Na skalní stěně jsou postavy pastýřů se sejmutými klobouky. Celek pak doplňuje osel a kráva, zahřívající svým dechem novorozeně v jeslích. Dříve tu bývalo více soch, jak o tom svědčí otvory ve stěně, zejména v horní části výjevu, kde byly umístěny postavy andělů.
V levé části skalní stěny, jež je lomená do pravého úhlu, je znázorněn příchod Tří králů, přijíždějících na koních a oděných do nádherných krojů. Jeden z králů s hermelínem sestoupil z koně. Okolo jsou vidět postavy jejich dvořanů, z nichž jeden nese skřínku, druhý kalich a třetí misku se zlatem, kadidlem a myrthou jako dary pro narozeného Krista. V bohatých postrojích zde vypíná hlavy pět koní a nad nimi se do výše tyčí pět velbloudů. Na postranní ploše stěny je palma. V popředí sedí na kameni žebrák s dřevěnou protézou místo pravé nohy a prosí o almužnu. Je bez hlavy. Vpravo od něj je další socha, rovněž bez hlavy, která v ruce drží roucho, rozprostřené v četných záhybech.

ZÁVĚR VÍCE NEŽ SMUTNÝ
V listopadu roku 1738 Matyáš Bernard Braun v Lysé nad Labem těžce onemocněl a za tři měsíce nato v Praze ve věku padesáti čtyř let umírá. Za jeden a půl měsíce jej následoval i František Antonín Špork ve věku sedmdesáti sedmi let.
Po Šporkově smrti byla z Nového lesa přenesena socha Miles Christianus i s podstavcem do hospitální zahrady v Kuksu.
Když utichl život Šporkův a hlavně po velké povodni v roce 1740, kdy byly zničeny minerální prameny a lázně tak už neplnily svůj účel, přestali do Kuksu jezdit lázenští hosté. Honosné lázně upadaly v zapomění.
Velké neúcty a hlavně největšího poškození se sochařským dílům v Betlémě dostalo v letech 1781 až 1787. V té době se v okolních lomech těžil kámen na stavbu tereziánské pevnosti v Josefově.
Zřejmě dělníkům i vojákům činilo potěšení do soch a památek mlátit a jejich části zurážet. Svůj díl však na památkách zanechal i čas.
Úplně jiný obraz, než jaký je dnes, musel Betlém nabízet před čtvrt tisíciletím.


Použitá literatura:

· Kolektiv autorů z Ústavu teorie a dějin umění ČSAV v Praze: Umělecké památky Čech K/O, svazek druhý, vydavatelství Akademia Praha 1978 od
· Josefa Proška: Kuks, nakladatelství ČTK Praha, 1977
· J. Kaše, P. Kotlík: Braunův Betlém, Nakladatelství Paseka, 1999 

  

a)      dú – 47/2 – pracovní sešit

b)      diktát

c)      shrnutí

d)      sebehodnocení: Jak jsem se dnes snažil?

  Proč se učím popisovat budovy?

  Snažil jsem se dnes?

  Bavilo mě to dnes?

  Proč bych měl ovládat sloh?

 

 

 
 

 

Poslední fotografie



Archiv

Kalendář
<< květen / 2019 >>