Jdi na obsah Jdi na menu
 


Popis

2. 1. 2008

Cíl: Popis

Struktura:

a)      vysvětlení pojmu

Popis budovy

– informuje o výsledcích pozorování. Nemá časové uspořádání, měl by však být utříděn tak, aby čtenář nebo posluchač mohl utvořit představu odpovídající skutečnosti.

Je důležitý výčet vlastností a znaků, jednoznačná pojmenování. V úvodu sdělíme, jaké jsou jeho přednosti, seznámíme se s ním. V hlavní části popisujeme velikost, tvar, jednotlivé části, barvu, zvláštnosti a v závěru uvedeme užití, zařízení.

b)      cvičení z učebnice – zámek Kuks

 

 

Zámek Kuks
Z rozsáhlého komplexu bývalých lázní, zámku a dalších staveb je v Kuksu zřejmě nejzajímavější barokní špitál milosrdných bratří s kostelem Nejsvětější Trojice a tzv. Betlém, o kterém bude ještě bližší zmínka. Špitální kostel byl vystavěn podle plánů G. B. Alliprandiho v letech 1707-1715. Zadavatelem stavby byl hrabě František A. Špork. Při pohledu na průčelí kostela se na pravé straně od něj nachází sochařský alegorický cyklus 12 Neřestí, na druhé straně cyklus 12 Ctností. Kromě jedné všechny tyto hodnotné sochy vytvořil Matyáš. B. Braun. Vlastní špitál založil hrabě Špork roku 1708 a byl vystavěn krátce po roce 1715.
Ve východní části špitálu byly konventní místnosti řeholníků a lékárna, která se s původním barokním nábytkem, dalším zařízením a výzdobou místnosti dochovala do současnosti.
Západně od Kuksu vyrostl v bukovém lese tzv. Betlém, jedinečný doklad mistrovství M. B. Brauna. Tvoří ho skupina reliéfů kombinovaných s volnou plastikou, vytesaných do skalních stěn a podivuhodné sochy, zhotovené ze skalních bloků. Tato díla náleží k vrcholům našeho barokního sochařství a svou ikonografickou koncepcí nemají v Evropě obdoby. Z rozsáhlého komplexu bývalých lázní, zámku a dalších staveb je v Kuksu zřejmě nejzajímavější barokní špitál milosrdných bratří s kostelem Nejsvětější Trojice a tzv. Betlém, o kterém bude ještě bližší zmínka. Špitální kostel byl vystavěn podle plánů G. B. Alliprandiho v letech 1707-1715. Zadavatelem stavby byl hrabě František A. Špork. Při pohledu na průčelí kostela se na pravé straně od něj nachází sochařský alegorický cyklus 12 Neřestí, na druhé straně cyklus 12 Ctností. Kromě jedné všechny tyto hodnotné sochy vytvořil Matyáš. B. Braun. Vlastní špitál založil hrabě Špork roku 1708 a byl vystavěn krátce po roce 1715.

František Antonín hrabě Špork (1662-1738)
Podobně jako řada jiných rodů, také Sporckové, původem Němci, vstoupili na půdu českého království za třicetileté války a základem jejich bohatství bylo vojenské řemeslo. Otec Františka Antonína, Jan Sporck, byl neobyčejně schopným důstojníkem jízdy a vypracoval se až do hodnosti generála přesto, že nebyl šlechtického původu. Jeho jízdní pluky bojovaly za zájmy tří císařů a českých králů Ferdinanda II., Ferdinanda III. a Leopolda I. na bojištích v Čechách, Uhrách a v Německu. Výsledkem těchto zásluh byl šlechtický hraběcí titul, značný pozemkový majetek a jmění, které bylo odhadováno až na 800 000 zlatých.
Ze čtyř dětí, které měl Jan Sporck se svojí druhou manželkou Eleonorou, původem z meklenburského rodu von Finecken, byl František Antonín nejstarší. Narodil se 9. března 1662 v Lysé nad Labem nebo v Heřmanově Městci. Obě tato města byla sídlem sporckovských panství. Do školy chodil v Heřmanově Městci a v osmi letech začal studovat u jesuitů v Kutné Hoře. Nedaleko od ní leželo další sporckovské panství Malešov.
V roce 1675 začal František Antonín navštěvovat přednášky z filosofie a práva na Karlo-Ferdinandově univerzitě v pražském Klementinu. Když v roce 1679 zemřel otec Jan Sporck, nebyl ještě plnoletý, a proto čekal až do roku 1684, kdy se ujal svého dílu dědictví. Ten tvořila panství Lysá nad Labem, Malešov, Konojedy a Choustníkovo Hradiště. Na území posledně jmenovaného panství, ležícího v severovýchodních Čechách, později vybudoval své hlavní sídlo, lázně Kuks. Dále zdědil rodinný palác v Praze a značnou sumu peněz.
Ještě předtím, v letech 1680 a 1681, podnikl cestu po Evropě, což bylo tehdy pro mladé šlechtice obvyklé. Odjel do Itálie, pobyl v Římě. Přes Turín a jižní Francii cestoval do Španělského Madridu. Delší dobu se zdržel v Paříži a přes Londýn, Haag a Brusel se vrátil do Čech. Do Paříže se vrátil ještě koncem jara 1682. Dvůr Ludvíka XIV. na něho zřejmě učinil mocný dojem a mnohé jeho pozdější aktivity mají svůj původ právě v těchto zážitcích.
Když v roce 1694 pražský lékař J. F. Lowe potvrdil léčivost pramene, který vyvěral na úbočí levého břehu Labe v malebném údolí poblíž Choustníkova Hradiště v jižní části panství, začal Sporck koncipovat a také realizovat svůj největší životní projekt, lázně Kuks. Již v roce 1695 dal nad pramenem postavit provizorní lázeňský dům. Architekta Giovanniho Battistu Alliprandiho zřejmě pověřil návrhem celkové koncepce výstavby areálu a asi také projektem. Na levém břehu měly být postaveny lázeňské budovy a zámek, na pravém břehu na návrší potom špitál s kostelem Nejsvětější Trojice, určený pro válečné vysloužilce, pro něž plánoval zřídit nadaci. V roce 1710 byla v podstatě lázeňská i špitální část areálu vybudována. Později byly dokončeny některé vedlejší budovy a celý prostor byl postupně vybavován sochařskou a jinou výzdobou. Teprve od roku 1717 se odvíjí historie sochařského díla v Novém lese, tedy předmětu našeho hlavního zájmu.
Kulturní aktivity hraběte Sporcka byly neobyčejně bohaté. Málokterý šlechtic své doby se mohl pochlubit vydáním více jak 150 knih a tisků náboženského a filosofického obsahu, často překladů z francouzské literatury. Sporck měl vlastní ryteckou dílnu, kde pracovali rytci Michael Jindřich Rentz a Johann Daniel Montalegre. Vedl bohatý společenský život, v Kuksu jej navštěvovali někteří významní němečtí literáti. Samostatnou kapitolou je hudba sporckovského kulturního okruhu, která v některých aspektech dosahovala evropské úrovně. Po mnoho let vydržoval stálou operní scénu, která působila v Kuksu a jeho pražském paláci. Tento soubor, složený převážně z italských hudebníků, provedl např. premiéry několika Vivaldiho oper.
F. A .Sporck byl člověk neklidné povahy. Vedl mnoho soudních sporů, z nichž většinu nevyhrál. Svojí vydavatelskou činností, která vždy nedbala přísných konfesních pravidel své netolerantní doby, se dostával do konfliktů. Navíc se ve druhé polovině dvacátých let nepohodl se svými sousedy, jesuity v Žírči. Předmětem sporu a podrážděných reakcí hraběte se stala stavba Křížové cesty ze Žírče a Kalvárie poblíž hranic Nového lesa, kterou jesuité slíbili postavit, ale později se stavbou otáleli.
Všechny tyto skutečnosti nakonec měly dramatické vyvrcholení, když 26.7.1729 obsadil Kuks vojenský oddíl carrafovského pluku a Sporckovi byl předložen císařský dekret o zabavení všech knih, pro něž byla v Kuksu vybudována knihovna v samostatné vile, tzv. Filosofickém domě. Tato tzv. kukská inkvizice vedla 7.2.1730 ke Sporckově obžalobě z kacířství a jeho šíření. Návrh trestu obsahoval ztrátu inkolátu, statků, pokutu sto tisíc zlatých, spálení knih a doživotní přísné vězení. Proces pak byl zahájen 27.2.1733. Dne 13.3. téhož roku byl vynesen pro Sporcka příznivý rozsudek. Byl odsouzen pouze za přestoupení císařského zákazu tištění knih bez cenzury k pokutě dvacet pět tisíc zlatých a zaplacení soudních výloh. Postupem času nastalo uklidnění i ve vztahu s jesuitskými sousedy. Hrabě František Antonín Sporck zemřel v Lysé nad Labem 30. 3. roku 1738.


Matyáš Bernard Braun (1684 - 1728)
Tento nejvýznamnější sochař baroka v Čechách byl původem Tyrolan. Narodil se 24. února 1684 v Sautensu, malé vsi přifařené k obci Oetz, na panství cisterciáckého kláštera ve Stamsu u Insbrucku. Právě v dobách Braunova mládí probíhala rozsáhlá barokní přestavba pozdně románského klášterního komplexu, která byla jistě mocným impulsem pro rozvoj výtvarné kultury celého kraje. Rozhodla zřejmě také o životním osudu mladého muže, který měl později tak výrazně zasáhnout do vývoje umění v Čechách i do podoby a výtvarné kvality kulturních aktivit hraběte F. A. Sporcka.
Vše nasvědčuje tomu, že byl vybrán pro řezbářské řemeslo a jako chlapec mohl získávat první zkušenosti u významného sochaře tyrolského raného baroku Andrease Tamasche. Ten byl rovněž poddaným stamského kláštera a vůdčí osobností při sochařském vybavení klášterního kostela.
Se souhlasem cisterciáků, kteří zřejmě měli zájem na výchově uměleckých kádrů pro další stavební podnikání, nastoupil Braun roku 1699 tovaryšskou cestu do Itálie. Její sochařské umění, zvláště římské, se stalo rozhodujícím impulsem pro jeho umění. Když se však kolem roku 1704 vrátil do Stamsu, zjistil, že vlivem hospodářských okolností přestavba kláštera nepokračuje a v dohledné době snad ani pokračovat nebude.
Příchod tohoto sochaře do Čech měl podnítit hrabě Sporck. Ten totiž v roce 1704 navštívil severoitalské Bolzano, kde se zúčastnil řeholních slibů dcery Eleonory. Tam prý poznal Brauna a najal jej k práci na sochách v Lysé nad Labem a v Kuksu. V roce 1710 vytvořil v Čechách své první dílo, sousoší sv. Luitgardy na Karlově mostě, a okamžitě zazářil jako hvězda první velikosti. V Praze se usadil a stal se váženým měšťanem na Novém Městě. Založil dílnu, která v následujících třech desetiletích realizovala stovky dřevěných i kamenných soch. Počet tovaryšů v dílně byl různý, bývalo jich šest, někdy zřejmě i více. Mnozí z nich se později stali významnými mistry pozdně barokního sochařství v Čechách. Většinou pracovali podle malých modelů, které v hlíně nebo dřevě vytvářel Braun. Rozpracované sochy pak mistr korigoval, případně dokončoval.
Seznámení s hrabětem Sporckem bylo ovšem v Braunově životě významnou událostí, bez ohledu na to, kdy a jak k tomu došlo. Sporck v roce 1712 Braunovi zadal bohatou a složitou sochařskou výzdobu svého nově budovaného sídla Kuksu u Dvora Králové. Zde dílna v několika etapách vytvořila celé soubory i jednotlivé sochy.
V roce 1712 to byla skupina alegorií Blahoslavenství a v následujícím roce 1713 pak čtyřicet pitoreskních postav trpaslíků na tzv. závodišti před špitálem. V letech 1718 a 1719 pak vznikl velký soubor vynikajících děl, alegorií Ctností a Nectností, které byly spolu s velkolepou alegorií Náboženství a dvěma úvodními anděly Blažené a Žalostné smrti umístěny na terasu před budovou špitálu s kostelem Nejsvětější Trojice. Mezi lety 1722 až 1732 pak postupně vznikal soubor soch a reliéfů v tzv. Novém lese u Kuksu, který je podle velkých reliéfů Klanění pastýřů a Příchod tří králů, tesaných do rostlých skal, znám pod jménem Betlém. Právě skutečnost, že většina soch, které zde vznikly, je vytesána přímo do skalních útvarů, jež zde vystupovaly ze země, je ve výtvarném umění unikátní. Dílna na území Kuksu a na různých místech panství Choustníkovo Hradiště, kde byl Kuks vybudován, vytvořila mnoho dalších soch, z nichž se značná část nedochovala. Braun se svojí dílnou pro hraběte Sporcka pracoval také na jeho dalším panství, Lysé nad Labem i jinde.
Aktivity tohoto nesmírně plodného sochaře se ovšem neomezovaly pouze na práce pro hraběte Sporcka. Například mezi lety 1716 až 1721 dodal pro jesuitský kostel sv. Klimenta v Praze postupně 170 řezeb a kamenných soch. Uvažme, že pouze v roce 1718 dílna mimo již zmiňované sochy pro Kuks vytvořila ještě kamenný sloup Nejsvětější Trojice v Teplicích, sochařské vybavení varhan a dvou oltářů do výše uvedeného kostela sv. Klimenta, sochařskou výzdobu zámku a kostela v Cítolibech a plastiky v interiéru Černínského paláce na Hradčanech v Praze.
V posledních letech života M.B.Braun trpěl plicní chorobou, častou nemocí kameníků. Umělecké iniciativy v dílně se pak ujímal jeho synovec Antonín Braun. Ten také dílnu vedl, když M.B.Braun 15.2.1738 zemřel, šest neděl před smrtí svého největšího zákazníka F. A .Sporcka. Smrtí synovce Antonína v roce 1742 se pak uzavřela činnost nejplodnější sochařské dílny českého baroka.

Betlém
V letech 1723 - 1732 vznikal postupně jeden z nejvýznamnějších souborů barokního sochařství ve střední Evropě - lesní areál poblíž východočeského Kuksu. Časem se pro něj podle jeho nejpopulárnější součásti vžil název Betlém. Zakladatelem a mecenášem byl hrabě F. A. Špork, autorem pak sochař M. B. Braun (1684 - 1738), mj. tvůrce slavného sousoší sv. Luitgardy na pražském Karlově mostě. Plastiky byly vytesány do přírodních rostlých skal, což jim kromě mimořádné působivosti zajišťuje i zvláštní postavení v kontextu evropského sochařství 18. století. Z původních novozákonních scén Příchod králů, Klanění pastýřů a Narození Páně dnes zůstalo pouze torzo, na jejichž původní vzhled můžeme usoudit jen na základě archivních pramenů, restaurátorských výzkumů a dobových analogií.
V Čechách bylo málo oblastí kulturních aktivit, do kterých by v první polovině 18. století pronikavě nezasáhl hrabě František Antonín Špork (1662 - 1738). Tento nepokojný barokní kavalír zaměřoval na svých domíniích v Kuksu, Lysé nad Labem, ale i v Praze svoji pozornost nejrůznějšími směry, operou počínaje a např. puškařskou výrobou konče.
Nejlepším důkazem, jak kvalitní spolupracovníky si dovedl pro své cíle vybrat, byl Tyrolan Matyáš Bernard Braun (mj. tvůrce slavného sousoší sv. Luitgardy na pražském Karlově mostě), který zásadně ovlivnil české barokní sochařství a který také trpělivě zhmotňoval někdy i značně neobvyklá přání hraběte Šporka.
Snad nejkrásnějším květem vykvetlo toto spojení mecenáše a nadprůměrně nadaného sochaře na východočeském panství Choustníkovo Hradiště mezi Jaroměří a Dvorem Králové. Tam od počátku 18. století budoval Špork "na zeleném drnu" prestižní lázně a špitál Kuks. Tam také vznikl rozsáhlý soubor plastik Ctností a Neřestí a v blízkém lese pak galerie monumentálních sochařských děl, většinou tesaných do rostlých skal. Pro tu se časem vžil název Betlém podle nejrozsáhlejší součásti tohoto souboru, novozákonních scén Příchodu králů, Klanění pastýřů a Narození Páně.
Tato díla, ostatně jako celý soubor, vznikly v letech 1723 - 1732, jsou dnes torzem. Část soch, např. anděl nesoucí pásku s nápisem GLORIA IN EXCELSIS DEO a sv. Jeroným, byla převezena do špitální zahrady v Kuksu, část se ztratila či byla zničena lidskou rukou. Díky bohatě dochovaným archivním pramenům jsme však vcelku dobře zpraveni o původním rozsahu díla. Teprve na základě těchto pramenů se před námi otevírá přízračná vidina původního záměru, totiž iluzivně pojatého betlémského děje. Některé ze ztracených soch stály volně v prostoru před reliéfy a z dochovaných zbytků i pramenů vyplývá, že figura anděla Gloria se vznášela mezi oblaky s postavičkami andílků na obloucích nad scénou betlémskou. Předpokládáme tedy, že ačkoli byly postavy Betléma mírně podživotní, příchozí mohl vstoupit mezi ně a stát se přímím účastníkem děje, podobně jako např. v případě Jesliček pražských kapucínů u Lorety.
Tento princip vtažení do děje, zhmotnění až do naturalistické extase patří mezi to nejlepší, co barokní umění odkázalo modernímu člověku a jeho uměleckým aktivitám.
Při představě takto pojaté betlémské scény, jak jsme si ji ve své mysli vytvořili, v nás nemohou silně nezaznít vzpomínky na idylický svět české barokní pastorely.
Z archivních pramenů známe počet soch v původní scéně, chybějící sochy lze tedy doplnit analogiemi z ostatního díla M. B. Brauna a jeho dílny a usoudit tak na původní vzhled díla.
Braunovo spojení scény vidění sv. Huberta s betlémskými ději je nečekané a - pokud víme - ojedinělé, postrádá logickou vazbu. Mostem spojujícím tyto různorodé tematické okruhy je však myšlenkový svět objednavatele.
Jak málo víme o dějích poměrně nedávno minulých je zřejmé ze skutečnosti, že dnes nemáme jasnou představu o povrchové úpravě barokních pískovcových soch. Vše nasvědčuje tomu, že byly většinou barevné nebo alespoň bíle stafírované.
Na sochách Betléma zbytky barev a jejich podkladů nalezeny byly a jejich analýza dílčí výsledky přinesla. Nejpřesnější představu máme o barevnosti anděla Gloria.



Procházka Betlémem
V Novém lese mezi Kuksem a Dvorem Králové nad Labem v letech 1723 až 1732 postupně vznikalo významné dílo středoevropského barokního sochařství. Podle ústředního motivu se pro něj časem vžil název Betlém. Zakladatelem a mecenášem této galerie v přírodě byl hrabě František Antonín Špork a plastiky v ní vytvořil Matyáš Bernard Braun se svými dílenskými pomocníky, mezi nimiž byli přední sochaři pozdního baroka v Čechách. Díla jsou vytesána do skal a to jim zajišťuje mimořádné postavení v evropském sochařském umění 18. století. Již více jak čtvrt tisíciletí návštěvníci obdivují monumentální plastiky, které vyprávějí o svém geniálním tvůrci.
Z původního areálu vlivem nejrůznějších okolností zůstalo jen torzo. A tak jen díky zachovaným archivním dokladům si můžeme poměrně dobře představit, jak tehdejší Betlém vypadal.
NOVÝ LES
26. února 1717 koupil hrabě František Antonín Špork za 2.900 zlatých od města Dvůr Králové nad Labem les, který sousedil s panstvím Choustníkovo Hradiště. Šporkovi se líbily pískovcové skály, které zde volně vystupovaly nad okolní terén. Od té doby se také pro toto území začalo používat názvu Nový les.
Hned v následujícím roce založil v Novém lese poustevny sv. Antonína a sv. Pavla Poustevníka. Dokončeny byly zřejmě v roce 1720, kdy v úředním protokolu panství Choustníkovo Hradiště je zaznamenáno mezi stavbami, které hrabě Špork v tomto roce nechal postavit, také že byla zbudována:
"...v hradišťském lese, zvaném Vostrá, nová eremitáž (též ermitáž - chýše na osamělém místě, osamělá budova, pozn. redakce) se sklepem, kuchyní, chlévem a zahradou. Eremitáž přivedena byla tento rok až pod střechu."
V tomto roce byla také postavena při stanovickém mostě kaple Nejsvětější Trojice, kterou zhotovil sochař Matyáš Braun. S poustevnou sv. Františka, kterou hrabě Špork nechal vystavět v roce 1701 v lese poblíž Labe u Stanovic, tvořila tato kaple spojovací článek mezi Kuksem a Novým lesem.
 
 

 

Poslední fotografie



Archiv

Kalendář
<< květen / 2019 >>